V těch dobách, kdy se dobrým tonem zdálo
havěti naši provázet mé lety
a dráždit mě a napadat a křičet,
– ostatně vzpomínám si bez trpkosti,
vždyť čas to byl mých slavných ranních lovů,
mé spáry byly stále zkrvaveny
a ne mou krví – připletl se jednou
do hlučícího sboru plachý zpěvák,
drozd našich lesů. Dostal spárem. Zmizel.
A po letech jsme setkali se. Cítím,
že rána od tenkráte ještě bolí,
ač zakrývá ji úsměvem svým bodrým.
A vidím, kterak žije ve svém lese,
v němž zpíval kdysi, jak mu dáno bylo:
ševelí tiše, patře v západ slunce
a vida z blízkých luk už stoupat páru,
notuje s roztesknělým odevzdáním
o stínech noci, o rostoucím chladu,
o slunci rudém, jež mu takto mizí.
A bez ohledu, má-li posluchače
svým písním večerním. Tak zpíval vždycky.
Za jarních jiter od růžové zory
hvozd celý plnil beznáročným zpěvem.
A šumělo-li mladé listí stromů
a po zemi se v trávě leskla rosa
a v zlatu slunce vzduch se chvěl a voněl,
už spokojen byl. Vycítil si z toho
dík za svou píseň a tím hlučněj zpíval.
Ne, slůvkem nezmínil se o té ráně.
Snad obával se, způsobit mi bolest –
a byl by spůsobil ji. Ranit ptáka
to bolí vždycky. Jako bíti dítě.
I já jsem mlčel. Známť, že slova moje
mívají spáry: pohladit chci jemně –
a rudá proužka teplé krve značí
sled lichotky mé. Drozde našich lesů.
viď, že i mlčení to řeklo všecko?