Hle Myšlenky, hle Pravdy, Theorie! Je člověk vytvoří, a ona ihned ovládne tvůrce svého. Řádem žití pak vládne, žije. Tak jsou mezi nimi
ty, ony, jimž se zdá být přisouzený běh klidný žití; bez nepřátel kvetou a tiše stárnou, vyplní svůj úkol a nepovšimnuty kdes maně zhasnou.
Jsou jiné, jež se hřmotně zmocní vlády, tyranky hlučné, otrokářky duší. Ty často vlečeny jsou k popravišti, když jiná násilnice zdvihne odpor
a vládu schvátí. Barbarky jsou drsné, jež udiví a vysmány jsou potom; jsou snílci, jež lze s úsměvem jen trpět; jsou mučenice, jež se žalářují
a pálí na hranici, z popele, pak jak fenix vzletnou k vítěznému žití; jsou oběti, jež dnešek vztekle vraždí a zítřek vyhlašuje za světice;
jsou šarlatánky, trucovité lhářky, komediantky soucitu i citů, jsou bloudkové, jsou nemocné, jsou blázni, a každá přijde v žití s právem žíti,
a každá najde svoje vyznávače, své sluhy odané i příživníky, své osudy, svůj skon i místo pro hrobku svou i zmínku v knize dějin.
Dva jediní, dva věční, nezměnění, se dívají v to kolotání všeho, tož Život, Smrt. Od Něho všecko spěje různými cestami a proměnami
k Ní, jež tu v rozepjatou náruč chytí znavené tílko. Takto rodičové si s děckem hrají: smavý košiláček z objetí otce květnou loukou běží
k té mámě, která rozpíná mu ruce, by chytla jej a zlíbala mu oči. A upadne-li děcko v půli dráhy a vykřikne – tu oba skočí k němu
a otec Život či máť Smrt je zdvihne a hýčká – u otce se rozesměje, u matky skloní hlavičku a zdřímne...
Cookies on Poetry Cove