Ten obr živelný si stvořil svět
pimprlat drobných, jimiž čile hrál
dějiny věků. Sám žil s nimi, kvet,
bojoval, tesknil, trpěl, miloval.
A dech se tajil v prsou divákům,
a dech se tajil v prsou autoru,
hořících zraků pln byl stále dům,
tep jeho krve šuměl v prostoru.
A náhle z venčí z otevřených žil
krev skutečná mu vstřikla v horkou líc,
krev Francie, již barbar poranil –
a rázem nedalo se bájit víc.
Děs, hrůzu sily tyto nestvůry.
V hrách jeho nikdy Vlast tak nepadla.
Pln hoře nechal stát své figury,
jda navždy s hnusem z dějin divadla.