Hle, jde to se mnou k skonu;
nad lidské ruce výš
k božímu stoupá tronu
má pře a soud můj již.
A Člověka Syn stojí
na mráčku v slávě svojí
a vlídně zve mě k sobě blíž.
Ty vězení mé šedé,
jak tobě nežehnat?
Mříž v okně oči vede
na řeky svěží spád;
zřím plachtu, v dálku spěje,
jak ve mřížkách se chvěje,
a za ní dálku v modru stát.
Tak cítím blízkost proudu,
jak sám bych ležel v něm,
chlad vniká do mých oudů
v účinku zázračném.
A s hora k mřížím spíná
se rudé listí vína
a hrozen visí v okně mém.
Čas odpočinku je tu!
Klid velký počíná!
Hle, tam se nese k letu
jeřábí rodina,
ti znají každé chvíle
své cesty a své cíle –
čeho se báti, duše má?