Hle, jdou krokem dunivým, jdou chodbou tou,
kde nádherné fresky Raffaela jsou,
je nadmutý starý jich dějinný kroj,
jdou, jak by je roh zval zas v murtenský boj.
„Ty přesvatý otče, tys věřících štít,
však takhle to nejde dál, nemůže jít!
Ty svíčkami spoříš a uhlím a vším,
však neškrť, kde patří co Švýcarům tvým!
Neb kdykoli pánbůh si papeže vzal,
z nás každý muž jedenáct tolarů bral,
tak platilo, platí vždy, dříve i dnes,
toť dějinné právo je naše, to věz!
Ty přesvatý otče, přec zná moudrost tvá,
že prostičký lid jsme my od jakživa,
však monety začne-li někdo nám brát,
jak zuřiví řvoucí lvi budem tu stát!
Ty přesvatý otče, jen tolárky ven!
Sic vezmeme skříně a bedny tvé v plen!
A hromy a peklo! I na buben tvou
dát dovedem stolici apoštolskou!“
Tu papež se poděsil, udělal kříž,
jen maličko váhal a v kapsu sáh již –
a řvoucí ti lvové jsou jehňaty v ráz:
„Tak, přesvatý otče, teď požehnej nás!“