I národové poklesnou v svém čase
a nemoc, zdá se, tělo jejich zžírá –
leč dopřejte mu klidu, vystoná se
a okřeje zas – národ neumírá.
Berlínští starci vyčíhali chvíli,
kdy Francii při poháru a zpěvu
horečkou zhoubnou oči zasvítily,
ač nutila se dále do úsměvu –
a studenýma rukama jí vhnali
železo germánské do hrudi její,
pak v střízlivé své město odvlekali
nábytek, skvosty po svém obyčeji.
Řval národ pýchou. V dějin pergamenty
zanesli čin ten jako věčnou slávu,
těm starcům postavili monumenty
a laurem věnčili jim lysou hlavu.
Snad chtěl tak Osud... Jehla nebo dýka...
Snad horečná krev měla puštěna být...
Leč vyvolil si k tomu lazebníka,
jenž okrad nemocnou a chtěl ji zabít.