Každá ta myšlenka rozkvete,
když těla lidská ji mrví,
a ten květ musí nést rudý plod,
neboť byl zalíván krví.
Vy živí, pozdravte budoucnost
jasným a veselým okem!
Rudě to rozkvetá dokola
víc a víc každičkým rokem!
Ba, zmrven je ten širý svět
a zvlažen už dosti, už dosti!
Ta těla ubitá, vysátá,
ty hladem pomřelých kosti,
ty duše puklé a zničené,
ty mozky strhané, trudné –
na všem krev teplá je vylitá –
až bolestně v očích to rudne! –
Kde která myšlenka stála víc
námahy, obětí, hoře?
Z těch těl bys Alpy už postavil,
tou krví vyplnil moře!
Tož zdráva buď budoucnost, přátelé,
patřte v ni zjasněným okem!
kvete Vám osení do ruda,
kvete víc každičkým rokem!
Vlast Vaše, stará zlá macecha,
zhlíží se v opičí lásce
v lotrech svých, sobcích a darebech,
vybrané čisté to chásce!
Dejte jí s bohem, ó přátelé,
nač hlavy obracet zpátky?
V srdci Vám obraz je vtisknutý
té pravé vlasti a matky!
Já věřím, vím, že ji nesete
se ctí tím širokým světem –
nuž ať ten celý svět zakvete
tím Vaším červeným květem!