Zaduly větry v stromů větve nahé
dny s mladým sluncem přišly pěkné, vlahé,
v zrcadlech vod se modro nebe shlíží –
pochyby není, jaro se nám blíží!
Jak vlny moře – myšlenka se valí.
Ta jedna plna ohně, přišla z dáli,
z Paříže bouřně Evropou se lila
a duše chvátila a zapálila!
Že národ má sám osudy své řídit,
že lid se nedá o svá práva šidit,
že možno sesadit i krále tady –
a rostlo nadšení i barikády.
Pár třesklo ran. A tak to s jarem bývá:
umrzla stromů zeleň důvěřivá,
ožily šibenice, kriminály –
a vlna zpět se ku Paříži valí –
bez ohně, plna rmutu. Dnů těch mála
tesknota lidí chvíli vzpomínala.
Pak uvykli si šerým mrazům zase.
Nu, jsou to děti – Osud usmívá se.