A pak se šlo. Den zahalen byl mlhou, rty přimrzaly, v lebkách tuh nám mozek, až metelice spustila se náhle a bičovala obličeje naše,
a my jsme šli – ne, my se potáceli jak stíny bezmocné v tom bílém chumlu; když padl někdo – nikdo neohled se, vždyť těžko říci, zda kdo vůbec myslil,
vždyť v hlavě bylo studeno a pusto, hned hlucho, hned zas různých zvuků plno: povely trubek, dalekých zvuk zvonů, hučení proudů, tony jemné hudby,
dusoty kopyt, pění skřivánkovo, děl dunění – co mžikavý zrak hledal jen pudem sled před námi jdoucích houfů, by nezabloudil. Bez signálů někde
se zastavila potom špice vojska a druzí docházeli jako ovce – a to byl oddech. Zaplály pak ohně a ožil jazyk. Staří vousáčové
od pyramid a Slavkova a Jeny hlasitě kleli na Rusko a mrazy a hlavně na malého desátníka. Těch vzpomnělo se, kdož nám padli cestou.
Třel obličej se, dupalo se o zem, ten onen šel a ukrad někde koně, krev chytala se v naše polní kotle a vařila se. A zas šlo se dále –
jen pryč, jen pryč z té zmaruplné země! Kozáci často zakroužili kolem, zahvízdly kule, sahali jsme k puškám a vraceli jim olověný pozdrav,
až vzdálili se. Vše se uvolnilo a promíchalo: nebylo už pluků, divisí, brigad, přestal signál bubnů a přestal budíček i rozkaz přestal.
Šel každý, jak chtěl, šel i, kam mu libo a chtěl-li zůstat, nebránil mu nikdo. Styk kamarádský přestal, s nedůvěrou druh zíral nyní k bývalému druhu,
a vědět o něm, že má kdes kus chleba – to stálo život. Tohleto jsem zažil: stojíme zase jednou v mrazné pláni, den zašeřen už, náhle zavadí mi
cos o čich, jako vzácná vůně chleba – já obrátím se – v kožichu tu kdosi – chci na něm kousek – zapře – chci mu platit – i zapře opět – rozpálím se vztekem
a vrazím jemu kolbou do kožichu – hle, chleba vypad, celý pecen chleba! já skočím po něm, ale předešli mě, už vidím jenom klubko lidí, pěstí –
a náhle vynoří se ruka s chlebem a člověk vstane, střásá druhé, prchá – my všichni za ním – jako psi jsme vyli – ví bůh, kam zašel a zda měl co z toho...
A jednou zase do lesa jsem zašel a vidím: v prorvě oheň, nad ním kotlík a člověka, jenž palašem v něm míchá – já dýchat nikdy nebál se jak tehdy
a nikdy tak se netřás rozčilením a nelez takou opatrnou chůzí, jak v této chvíli. Vskočil jsem mu na šíj a mrsk jím stranou, uchopil jsem kotlík
a běžel, až mi došel dech a síly – pak lup jsem prohled – brambory, ó bože, snad deset, dvanáct! Vařeny už skorem. Šest jsem jich snědl, ostatní dal v torbu
a vrátil jsem se. V noci probouzel jsem se blažeností nad majetkem vzácným a jezdě stuhlým prstem po tornistře já čítal je a laskavě je hladil.
Mráz svištěl v noci této – když jsme vstali – ach kolik zůstalo jich zase ležet na kámen skřehlých! – vyňal jsem svůj poklad tak opatrně jak bych krad jej komu
a kousnu – zemák oblázkem je tvrdým, mě zub to stálo! Plakal jsem jak dítě a klel jak pohan. – Tížily mou torbu, já vyházel je. – – Bože, jak jsme řídli!
Den co den ráno u vyhaslých ohňů jsme nechávali ležet stohy mrtvol a smrt už konečně nám sevšedněla, že ani pohled o ně nezavadil.
I matka Margret ztratila své dítě: chce jednou z jitra podati mu prsu a bylo mrtvo. Jak kus ledu tvrdo. A šli jsme, šli. A vítr od severu
nám tlačil v boky, smýkal tělem naším po zmrzlém sněhu, pronikal nám šatem a rozleval se jako mrazná voda po vyhublém a chorém mase našem.
Ten onen klesl – bez hlesu pad k zemi a přivřev trochu zapálené oči už nepohnul se. Někdy praskla rána ti u hlavy – a člověk hlavy nezdvih,
neb věděl, že si někdo kouli vpálil v bezradnou lebku. Vlekli jsme se těžce, zem ruská snula se nám pod nohama, zem nekonečná, ledová a hrozná.
I císaře jsme jednou uviděli: šel, o březovou hůl se opíraje a hleděl k zemi. A ti vousáčové, ti od pyramid, Slavkova a Jeny,
ti stoupli stranou – v očích plno slzí. – Jak žebrák jde tu! – vydychl si jeden. – A pán tak mocný! – zahovořil druhý. – Náš Caporal! Náš císař! – vzlykl třetí.
A někdy slunce ukrutné a rudé vyplulo na mžik ze špinavých nebes a jeho světlo vždy se zdálo přidat jen ostřejšího mrazu. Zlé to slunce
tak výsměšně a potměšile zřelo nám do tváří, že člověk sto měl chutí ten drzý oranž probít bajonetem a třísknout jím, až rozlít by se v kusy.
A noci byly: někdy jasné tiché, pláň do dálky se táhla v pološeru, sníh svítil na ni. Hvězdy třepaly se a měsíc malý trčel na nebesích
výš nežli jindy, jeho světlo lilo mráz třeskutý nám do očí i údů. Ze starých stromů podél cesty chvilkou se ozval praskot. Celé smečky vlků
těkaly jako stíny po povzdálí a zříce jiskřícími zraky k ohňům hladově vyly – dočkaly-li jitra, pak viděly, že nečekaly darmo:
v těch nocích Smrt chodila zhasínajíc blikavá světla ubohého žití, však těla bezduchá tak tvrdá byla jak brambory mé. Byly zase noci,
kdy pro mhu prst neviděls před očima a mha ta hustá byla jako mouka a dýchala se jako střípky ledu a prolízala šatem jako voda.
Já pozoroval, že nám důmyslně jít za jezdectvem dali v dalším marši, to proto, že když koník pozbyl jezdce, dál veden nebyl – stál, jako by čekal,
až přijdeme. A stáli bez pohnutí koníci bědní, bez hlesu si dali v krk vehnat šavli. Zmrzl-li dřív který, pak žádný palaš nemohl jej protknout,
byl jako kámen. Jednotvárnost hodů, kde koňská krev se střídá s koňským masem, se brzy zhnusí – nemožno vám líčit tu chvíli, kdy se sedí u plamene
a přivře zrak – a člověk představí si kus chleba, talíř kypré zeleniny, skopovou kýtu, puding, sklenku vína – vztek bezmocný vám vžene slzy v oči
a maně zaklejete... A což v posled, když se i koníků těch nedostává a mručícímu žaludku se pošle hrst sněhu, rozkousaná kůra břízy
či řemen z torby! Přišlo to i horší... Nás hlouček bylo. Šli jsme pohromadě a tábořili spolu kolem ohně – ne z přátelství, jen pudem jak ti vlci,
že smečce lehčej žít než jednotlivci: spíš kůň se lapí, zabije se rychlej a zatím plamen rozdělán už hoří – však jeden po druhém jak lupič zíral
a pro sousto by druha druh byl trhal – jak vlci právě. Pak jsme choulili se kol hranice – a kolikrát jsme do ní ty polozmrzlé nohy naše kladli
a necítili, že je oheň žere! Ba, tak je důkladně tam vsunul mnohý, že mrtvolou byl ráno ohořelou – ne, člověk neví nyní ve zpomínce,
co příšernější bylo: dny či noci... A šlo se, šlo – kam? Mrtvol celé řady, obrané kostry koní, trosky vozů a odhozené zbraně hlásily nám
směr cesty naší. Nikdo nezastavil se nad soudruhem padlým, jako nikdo se nevyptával toho, kdo k nám přibyl. Tak bylo nás hned dvacet, hned zas deset
a večer patnáct. Už se nemluvilo. A oči naše byly zapáleny a strašně vyzíraly z rudých víček a poloslepí byli jsme jak krtci,
a tak jsme vlastně ani neviděli omrzlých nosů, upadaných uší a prstů visících na kouscích kůže – a kdo by viděl, lhostejným by zůstal,
vždyť lhostejno nám v posled bylo všecko a jenom pudem zvířecím jsme ještě se starali o holé živobytí. Jen jednou jsme se stali zase lidmi:
tak jdeme – nevím, kolik nás tu bylo – a náhle někdo v blízku kdesi vykřik: – Pro dříví! Honem! Císaři je zima! – To rázem zburcovalo duši naši
a všichni jak jsme byli – honem v lesík a dříví rveme umrzlými prsty a snášíme je k Němu na hromadu. Nám bylo volně, zmizel hlad i zima,
když mnul si ruce nad praskavým ohněm a nohy hřál si dávaje je lízat střídavě bujným jazykům těm zlatým. Pak odstoup, mameluk mu přines buben,
sed na něj. Přišli s prapory a orly a začali je házet do plamene – On zakryl oči dlaněmi – my stáli jak při parádě, vznesli prsty k čapkám
a vzlykali jsme jako staré báby.
Cookies on Poetry Cove