Říkají: peklo – ale peklo jejich s červeným ohněm, rozžhaveným vzduchem by bylo bývalo nám dobrodiním v tom, co jsme žili! Říci hlad a zima,
toť slova, slova. Prodělat je musí tam člověk v nekonečných ruských pláních – pak zachvěje se, když je náhle slyší! Kdo tušit mohl, co nás všecko čeká,
když přišel rozkaz, vytrhnouti z Moskvy! Den jasný byl a říjnové to nebe jak u nás bývá, prořídlé a modré, a nad spáleným městem vznášely se
vran miliony s odporným svým skřekem. A v ulicích a branách bylo hlučno: tu valili se pěší, jezdci, vozy, drnčela děla, temně hřměly bubny,
Francouzi křičeli a Němci kleli a Taliáni volali k všem svatým a k Madoně zas syni Hispanie – vířivým trhem moh se zdát ten trouble
všech uniforem Evropy té širé. Na hlavní věži kremelského chrámu pár našich lezlo k velikému kříži, jenž pozlacen nad šírou Moskvou zářil –
před sedmi týdny, když jsme táhli k městu, kde jaké oči spočinuly na něm znaveny letem po klikatých střechách a pestrých báních rozlehlého obra –
teď chtěl jej císař odvézt do Paříže a vztýčit dát na domě Invalidů. Mrak řvavých vran se nes nám nad hlavami i stále potom, když se rozevřela
pláň ruská před pohledy očí našich – ach, přeletět ji moci, jak ti ptáci, a ocitnout se rázem ve Francii – kde kdo tak myslil, kde kdo z nás tak toužil.
A nikdy dosud, v žádné cizí zemi, jsme tak se na shledanou netěšili s našimi doma, jako v tomto Rusku: my vzpomínek jsme nesli nebývalých
a darů vzácných – neb když město vzplálo, dovolil císař vojsku brát, co dalo se vyrvat ohňům, tak jsme vraceli se jak překupníci z asijského trhu:
ten kožich nesl, ten zbraň vykládanou, ten koberec, ten samovar, ten obraz, na plecích klátily se plné lahve, na bajonetech byly nabodány
slepice, husy, selata i ovce, zásobní fůry byly přeplněny nábytkem, šatstvem, zrcadly a lustry a kapsy naše vzduty byly šperky
a penězi, jež v palácích jsme našli. – V své tornistře k prasknutí přeplněné – když byl jsem vyhodil z ní bílé spodky a gardový svůj kabát pro parádu –
já kořalku měl, rýži, zlatou hvězdu brilanty posázenou, dvacet lžiček, jezdecký damský oblek ze sametu, kříž stříbrný a obraz, jehož malba
ze stříbrného plechu vyzírala, pak hedvábný šat ženský, odkuds z Číny – ach, jak jsme záhy potom dráhu naši šperkovat začli všemi těmi věcmi
a vraceli té ruské zemi všecko, což jejího jest! Jak jsme přidávali i ze svého a když jsme vydali se a neměli už nežli holý život,
ta krutá barbarská zem loupila nám i holý život!... Byli jsme už v dálce a za námi to město být se zdálo kamenů bílých spoustou nakupenou,
když z něho třeskná rána zaduněla jak pozdrav poslední: hrad carský Kreml byl naším vojskem vmeten do povětří. A my šli k jihu, císař volil dráhu,
jež vedla krajem dosud nezpleněným – však tu, u Jaroslavce, stáli Rusi, místokrál Eugen už se vrhl na ně, leč císař odtroubit dal, ústup kázal
a poručil se vrátit k oné cestě, jíž přišli jsme – zlé znamení to bylo, že nenadále začal šetřit námi! Tu byly stopy dosud nesetřeny,
jak zůstavil je marš náš ondy k Moskvě: silnice rozježděné, pole zrytá, vesnice spálené a liduprázdné, rozbité vozy, lafety a děla,
jichž černé oko dívalo se vzhůru, zdechliny koní zpola ohlodané, s nichž vrány vznesly s mrzutým se láním a v pravo, v levo pláně, jenom pláně.
Dny byly svěží, slunce mdle se lesklo a jinovatka obláčela stromy a lehala nám do vousů a do řas, když na svých tornistrách jsme v poli spali.
Pak na tu borodinskou pláň jsme přišli – oh, strašná dílna naší ondy práce! My tehdy pohřbili jsme svoje mrtvé, leč deště sešlehaly příkrov hlíny,
a nyní čněly lebky, ruce, nohy, jak žalobu by vedly k líci nebes, ven z černé země. Nepohřbení Rusi leželi v kupách, lístky sporé trávy
k nim vinuly se, jakby přikrýt chtěly ruk lidských dílo šatem milosrdným. A rezavé tu válely se pušky a šavle, přilby, kyrysy a čáky,
pár děl tu bylo v zemi zabořených, rozbité vozy, koňských mršin spousty – my letem spěli páchnoucím tím místem až k redutě, již tenkrát jezdci vzali
a která Caulaincourta život stála, – však je též hrobem jeho – za ní vzplály tábora ohně. Říčka byla v blízku, však voda nepotřebna, bylať plna
hnijících mrtvol – šli jsme proti toku tři kilometry cesty, než se dala k vaření užít. – Nebylo nám lehko na místech slávy naší, rádi vstali
jsme druhého dne ku spěšnému marši a šli jsme, šli, až k opatství jsme přišli, v němž naši ranění z té bitvy byli. Shledání bylo radostné, kdo mohl,
vstoup ve svou řadu, dostal svého koně, ty druhé na vozy dal vložit císař – (leč lupuchtiví markytáni znali jich tak či onak zbýt se cestou někde –
kdo dál se staral?) K třicátému říjnu pad prvý sníh. Já mašíroval vzadu a viděl spousty: vozy zapadaly v bezednou cestu, kola lámala se
a tu se vyvalily vnitřky jejich: obrazy, lustry, nábytek a šatstvo, talíře, šálky, gobeliny, knihy, tak vzácný salon, celý splundrovaný,
tu mokval v blátě. Zdvihl jsem pár knížek – Jean Jaquesův Emil, spisy Voltairovy a Přírodopis Buffonův – jich vazby z rudého maroquinu umné byly
a s tiskem zlatým. Jídla ubývalo, zásoby naše byly vyčerpány, na koně došlo. Polévky jsme měli z koňského masa, koňské maso pekli
jsme večer na šavlích a bajonetech. I kázeň vojenská se uvolnila: už nedbalo se valně hlasu trubek, a jednotlivci, ba i celé čety
při ohních zůstávali v polospaní a nepomohly domluvy a hrozby. Byl listopad – den třetí nebo čtvrtý – ba, člověku už začal mizet smysl
pro dny i týdny – jeden jako druhý, bělavý, mrazný, hrůzně jednotvárný, nač počítat je? – namáhavým maršem jsme došli v Dorogobuš. Město pusto,
zdi spálené nám skytly úkryt jakýs před kousajícím větrem. Mdlí jsme byli, že ani koně nikdo ukrást nechtěl, neb touha usnout byla větší hladu.
Mha byla. Bubeníci bili v bubny, by opozdilcům tábor označili, dvě hodiny nám do snů hřměl ten rachot, a já snil o parádě v Tuileriích –
a o císaři – o francouzském nebi – tu křik nás vzbudil: matka Margarita, muž její holičem byl regimentu, dostala chlapce... my jsme všichni vstali
a každý udělal, co dělat mohl – náš plukovník ji přikryl vlastním pláštěm, já rýži rozdrtil a kaši vařil a nejstarší náš sergeant dítě pokřtil
na jmeno Napoleon. K aféře té se zatoulaný medvěd nachomýtl, my vítali jej krátce, ale hlučně a v příští hodině jsme matce dali
polévku z tlapek – libovala si ji. Ten huňáč vůbec kavalír byl vzorný – i nám dal generosně velký banket a křtěnci nechal kožich na památku...
Cookies on Poetry Cove