To byla noc! Ten zatracený měsíc,
strašidlo vyjevené, v úplňku je
a jakby věděl, že ho nemám v lásce,
za čtyři týdny jednou potrápí mě,
když vstoupiv v úplněk je v plné síle.
Já spal a nespal, duší kmitaly se
vzpomínky pestré s vřavou nemožností,
já lidi viděl, které neviděl jsem
už století půl, návštěvou mi přišel
řad lidí z dějin, potom stvůry jakés
z přírodní říše a to řádilo mi
jak kolem mě, tak ve mně. Já mnul oči,
třel hlavu, převaloval jsem se v loži,
vše marno – na půl minuty byl pokoj
a zase vše se přivalilo znovu –
prokletý měsíc! Celý den mi bylo
mdlo v duši, v těle; život plynul v dálce
a já se díval na vše, jako člověk,
jenž stojí tiše na onom už břehu!