Nic nového. Den žhavý byl a běžel
v úmorném vedru. Člověk už je vděčen
i za takové prosté „nic nového“.
Vzduch v noci ochladil se. Na terase
jsme seděli až skoro do půlnoci.
Vůz Velký, souhvězdí mé milované,
stál nad hlavami. A ten taškář měsíc
pomalu vylez za komínem domu
a stoupal přímo ku kostelní věži.
Já vzpomněl hned na báseň Mussetovu,
jak on jej viděl nad věží tam u nich,
jak puntík nad i, šíbala jsem prohled:
chce ukázat mi as svou důležitost,
že hrdinou je v nesmrtelné básni
i mně se zjevit chce co taký puntík,
no, uvidíme. Leze, milý lotr,
a leze marně, do polovic věže
vystoupil sotva, zastyděl se notně,
neb skryl se tak, že není po něm stopy.
Až za chvíli, až když mu otrnulo,
ven zvolna leze, a zas plnou tváří
se dívá na nás. Nech si šprýmy svoje.