A nezdá se vám, že Čas nyní letí,
jak nikdy dosud? V dobách minulosti
jak líný býval! Den byl nekonečný,
a týden vlek se jak vůz zatížený,
když do kopce se škrábe! A což měsíc!
Čas nepřines, Čas pranic neodnášel,
nic slovem nedělo se – ve všem lenoch
(až na to, co mu takřka dením chlebem:
zalepil rány, zralé lidi nosil
k věčnému spánku, živým uděloval
své příslovečné porce zapomění).
Dnes jaké děje tady! Jaké zmatky
zmítají světem! Jaká bída škrtí
národy, třídy, muže, ženy, děti!
Co bolestí, co vzdechů, hlučných kleteb!
Co může, zdá se, sebere a pádí,
jak nejrychlejším vůbec možným letem
(má naposled snad auto?), leč co sebral,
toť patrně jen vzorky, ukázky jen
a kdyby člověk moh mu imputovat
jakýsi soucit se světem a lidstvem
a kdyby člověk věřil, že je Kdosi,
jenž stvořil svět a řídí jeho řády –
pak musil by Čas deně stanout před Ním
a vyložit, co přinesl s této země
a říci: Tvůrče, můžeš klidně zírat
na bědný život tvorů Svojí země?!
Den žhavý byl. A zas ti přísloveční
nejstarší lidé takového horka
vzpomenout nedovedou. Deníky dva
dnes přišly s nepodmíněnými fakty:
ten dí, že dvě stě pětadvacet roků,
a druhý, že prý sto a sedmdesát
nebylo v světě strašných dnešních žárů –
doufám, že nebude to zdrojem vojny
v tom státě našem – ať jen diskutují,
toť demokracie. A jděme hajat!