Dnes s L. jsem chodil. Člověk procházku má
lékařem nařízenou. Našli jsme si
ulice stiné. Z časových pak themat
jsme horko probrali. A bídu lidí.
Mluvili o tom, co je. A co bude.
L. není pesimist, je člověk přesný,
kritický pozorovatel je všeho,
a když ku konci řekne: Pomyslím-li,
co moje děti čeká, čestné slovo,
rval bych si vlasy. My už vydržíme,
vždyť máme všechny možné zkušenosti,
světovou válku, bídu její, potom
tu bídu poválečnou – z bídy jedné
my do druhé šli, ale děti naše...
V nich člověk žije, v nich ten život nese
dál v jiné formě – a zas bída, bída,
což nebyl by to zdravý egoismus,
udělat náhle konec v prostřed věty
tak browningovou olověnou tečkou? –
No, rozešli jsme se a já myslil
na fantastickou shodu okolností:
ten měsíc včera udělat chtěl puntík,
nad naší věží. A nad celým žitím
ten L. dnes, člověk rozšafný a klidný,
už také chtěl by udělati puntík...