Ledové květy na oknech. A lidé mžikající
a shrbení si poskakují po ulici.
A člověk sní
o římském žáru. Vzduch se v pruzích chví
a schody Kapitolu, po nichž vystupuji,
jak výheň pálí.
Ve stínu museí se lidé válí
a spí.
Jdeš náměstím a zdá se ti být jisto,
že kovový ten Markus Aurelius
i s koněm svým se roztaviti musí.
A k Aracoeli zahneš, vstoupáš vzhůru
zžhaveným vzduchem, schody sálavými,
a žebráci, již ve stínu se choulí,
své oči sotva otevříti zkusí
a hlednou na tebe, pak do azuru,
jenž dští tu žhavou muku –
však nepromluví slovy prosebnými
a natož aby vztáhli ruku.