V květu mládí bouř mne sklála mnohá.
Vše jsem ztratil. V srdci jen jsem nes’
víru v boha. Nemít víry v boha,
pane bože, kde bych už byl dnes.
Víru chráním si jak světlo očí,
věrným synem svaté církve jsem,
ačkoliv též věřím, že se točí
a že kulatá je naše zem.
Teď však lidstvo příliš zkaženo je,
nepůjde-li brzy do sebe,
potom více nežli pochybno je,
že z nás někdo přijde do nebe.
Andělem se stát věc není snadná,
těžká pro pohlaví obojí:
nemůže být andělem z žen žádná,
z mužů žádný o to nestojí.
Také Karel Pelant z Ameriky
divné zanáší k nám učení,
k bezkonfessi svádí katolíky,
navádí je k mrtvol pálení.
Neschvaluje církev katolická,
když se mrtvý ohněm pohřbívá;
ona, pokud sahá paměť lidská,
spalovala jenom za živa.
Teď však – pomyslím-li, hrozně je mi –
volní myslitelé zarytí,
nežli dát se zahrabati v zemi,
radč prý vůbec nechtí zemříti.
K čemu by však vedla negace ta,
každý domyslí si dojista:
Ke strašnému přelidnění světa.
Už teď je dost nouze o místa!