Dnes myslím už to vypravovat mohu,
co stalo se mi v červnu měsíci.
Zas do redakce šel jsem pro zálohu,
jak chodí všichni lepší básníci.
Redaktor nerad psal mi poukázku,
já k slečně pokladní s ní běžel ke kase.
Ta byla taková (ta slečna), že jsem lásku
v svém srdci zase cítil po čase.
To anděl byl. Ne, archanděl. Či cherub?
Já zapředl s ní malý rozhovor
a zvěděl, cherub tento že je z Všerub.
Všeruby v horách jsou – toť tedy diblík z hor.
Co krásy v sobě taká bytost chová,
lze představit si skoro jenom v snách.
Prý jmenuje se Olga Rubešová,
a já zas jmenuji se Josef Mach.
Ochotně pak mi vyplatila pětku.
Kapsa má ztichla, ne však srdce mé.
Tož svěřil jsem se, že bych beze svědků
rád se s ní sešel. Kde se sejdeme?
Ona se zarděla a potom řekla: „Budiž!
Tak třeba na Karlově náměstí.
Tam stále chodí lidí dost a tudíž
se nemůže stát žádné neštěstí.“
Karlovo náměstí je velmi vzhledné.
Květinky voní, zelená se keř.
Židličky jsou tam, kdo si na ně sedne,
dá za hodinu bábě dvouhaléř.
Se slečnou Olgou na židli jsem sedl,
i za ni zaplatil jsem dvouhaléř.
Spletené řeči o lásce jsem vedl
a šeptal snivě: „Věř mi, drahá, věř!“
K manželství nedošlo však mezi námi,
vždyť já se ještě ženit nemohu.
Však aspoň jsem si jako pumpař známý
vzal na manželství od ní zálohu.