Ne roků čtyřicet – my celých tři sta let
bloudili pouští. Hoře jen šlo s námi
a ponížení. Kdesi za horami
kraj zaslíbený, volnosti byl květ.
Kolikrát hlavu k marné vzpouře zved
uštvaný národ. Skloněn pod ranami
dál nezlomen šel k cíli pustinami,
kde často v duše kanul skepse jed.
Pak zavál vichr, který říše boří.
Svět celý rdí se v ohni, krve moři. –
Je konec bloudění, je velkých činů čas.
Zas vlaje prapor božích bojovníků,
jenž s Tebou v čele v nerozborném šiku
z poroby ku svobodě vede nás.