Pinie ční a obloha zkvétá tisíci modrýma očima. A ze všech kostelů z celého světa zvony se slétají do Říma.
Jsou velkonoce. A melodie jara zní vzduchem bujará. A na chodníku své víno pije lid římský. A zní kytara.
Je Zelený čtvrtek. Jsou zelené stromy a vyprané nebe nad tím vším. A všude jsou ověnčeny domy dnes prádlem čistě vypraným.
Kytara zní a z ní se řine kejklířská vlašská romance. Je to, jako když někdo hyne a trochu jako by do tance.
To srdéčko něčí svíjí se v křeči a trpí a marně miluje. Však je v tom souzvuk, neb v italské řeči se láska se srdcem rýmuje.
To ovšem by mohl každý říci – však skutečně voní fialky! Jdou po ulici královští kyrysníci a smějí se překrásné Italky.
A na perutích jarního větru rodná vesnice letí sem. A Svatý Otec ve Svatém Petru nám hříšným lidem žehná všem.
Jsme všichni hříšníci. A radost je velká. Jen ty jsi nějak nápadný. V městě, kde nikdo se netrápí, nelká, co chceš, ty cizinče záhadný?
Pij zdejší víno a jdi mezi davy a míchej se ve zdejších lidí ruch, však Bůh, jenž zde zmrtvýchvstání slaví, to přece není ten tvůj Bůh.
Proč jsi sem přišel z jiného světa se svýma bledýma očima v čas velkonoční, kdy aloe zkvétá i zvony se slétají do Říma?
„Vím, nedovedu se vmísit v davy. Však na mne si s tím nepřijdeš! Mnohých jsem národů poznal mravy a jejich města viděl též!
Vím: jsou zde dnes zvonů miliony, však proto jsem sem nepřišel. Jen vědět chci: kde jsou zde loučeňské zvony? Už jsem je třináct let neslyšel.“
Cookies on Poetry Cove