Až umru a má bytost v nicotu
až obrátí se naprostou,
a z mého srdce, které bilo tu
jen pro tebe, až růže porostou,
a ty až jednoho dne krásného
se na mém hrobě zastavíš,
v milence zavěšena nového,
jejž zatím sobě jistě namluvíš,
a když pak náhle z hrobu zaslechneš,
jak já se směji potichu,
viď, ty pak při tom vážnou zůstaneš
a ty se při tom nedáš do smíchu?
Vždyť jinak by ten tvůj nový milenec
vida, že jsi tak veselá,
zasmál se též a poznal na konec,
že jsi mne nikdy ráda neměla.