Vzduch lahodný a čistý je,
obloha jasná je a měkká.
Trav vůně vane z prérie
a tiše plyne Liščí řeka.
V plamenech slunce zapadá,
obloha v krvi ztopena je,
poklidná, smírná nálada
na strunách srdce něžně hraje.
Červánků oheň zarudlý
jak oheň svítí na hladině
a čarovně se zrcadlí
ve zracích mojí přítelkyně.
Poslouchám na půl ucha jen
řeč její hravě povídavou,
a z dávných časů zvláštní sen
v té chvíli táhne mojí hlavou.
Sen, kterak před sto lety tu
rudochů kmeny ještě žily
a v doutnajícím přísvitu
hasnoucích ohňů tábořily.
Cval koní zníval po lesích
jak při pochodních v záři blesků,
neb to byl čas, kdy každý z nich
jít musil na válečnou stezku.
Stih syny pouště osud zlý,
záhuba jejich byla blízká.
Přesile bílé podlehli,
vyhrálo křesťanství a whiska.
Tak sny si předu z večera,
co ticho kráčí po krajině
a červánků žhoucí nádhera
rozlita leží na hladině.
Rudě se čeří vody chlad
při západního větru vanu.
Či rdí se na ní ještě snad
krev povražděných Indiánů?