U jezera Nemi

V Albánských horách jezero je Nemi v kotlině vyhaslého kráteru. S básníky z Prahy, se dvěma či třemi, jsem seděl nad ním jednou k večeru.

V hospodě pod verandou nad skalami jsme svačili tam mezi révami, kochajíce se krásou panoramy, jež rozprostírala se před námi.

Zde v době, která dávno uplynula, v hlubokém lese stál chrám Diany, jež dvojsmyslnou řečí orakula vábila k sobě staré Římany.

Lovu a luny bohyně své kněžky zde měla, velmi krásné zajistě. – Ó, krásy minula! Ó, prozaické dnešky! Ten povzdech byl tam tenkrát na místě.

Hlavou nám snové projížděli divní, jak snít je mohou pozdní křesťani: dva básníci a oba kolektivní, já jeden ze starého vydání.

V to odpůldne tam místní příslušníci uspořádali zrovna malou řež. Z pušek i z bambitek se na ulici střílelo. Do hospody naší též.

Poctivec mnohý střelbou reagoval, když střílet začal mnohý fašista. Host mnohý ustrašen se pod stůl schoval, a velmi bál se básník Kalista.

Je mladší nežli já a ještě nezocelen, by smrtí pohrdal jak pravý filosof. Strach měl jsem, že ho dřív, než bude střelen, na záda musím vzít a odnést na hřbitov,

na onen hřbitov u jezera Nemi, jenž jako věčný sen na skále jezerní obklopen košatými piniemi se v atmosféře bělal večerní.

Vždyť večer vskutku nastával a z něho nořil se světlý srpek Diany, jež místo svého háje posvátného u Nemi zřela samé pijany.

A na verandě, kde jsme se tak báli, v révových keřů šerém úkrytu se nejen hrozny zvolna nalévaly, však také hosté, kteří zbyli tu.

Hlavou nám táhli rozmanití snové jak průvod stínů vyšlý z podsvětí. Jezero bylo barvy olivové. Však nebe bylo jako z perleti.