Nebe zrcadlí se v moři smavém,
krásný den je, pěkná pohoda.
V zlaté záři slunce nad přístavem
stojí americká Svoboda.
Světlo klouzá po hladině vodní,
New York City mizí za námi.
Atlantické moře v boky lodní
rytmickými bije vlnami.
Na lodi jsou lidé namačkáni,
různé typy, různé manýry.
Vsadil bych se, že z nás jeden ani
nemá ještě první papíry.
Jsou zde muži, ženy, dítky, starci,
pestrá to a hlučná společnost.
Vojíni též. Mezi nimi arci
dívek mladých možno zříti dost.
Dívky pruhy pod očima mají,
v očích hvězdy plné rozmaru.
Hvězdy, pruhy! Tytéž barvy vlají
na přídě na lodním stožáru.
Přistali jsme. Výspa tato nízká
nevyniká krásou přírodní.
Poznáš zde však, jak vypadá zblízka
socha Svobody s tou pochodní.
V ruce drží knihu, chec-book asi,
stavba těla velmi masivní.
Nabaživ se její vnější krásy
toužíš poznat, co as vězí v ní.
Pro Svobodu vše chci v sázku dáti!
Tři sta stop jsem stoupal do schodů,
abych moh až k jádru prozkoumati
veskrz americkou Svobodu.
Vnitřnosti jsem její prolez celé,
nedbal potu ani únavy,
po železných schodech stoupal směle
od noh vzhůru přes břich do hlavy.
Co v ní vězí, vše jsem poznal šťastně.
Vím si rady teď, když náhodou
někdo se mně zeptá: Jak to vlastně
je s tou americkou svobodou?
Mohu říci: Stojí nepohnutá,
pochodeň svou tisknouc do ruky.
Uvnitř ovšem prázdná je a dutá
jako všechny lidské humbuky.