Celou noc pršelo. Vzduch je teď jasný.
Par závoj průsvitný s vrchů se zved’.
Horskou jdu cestou. Bože, jak krásný
a jak je veselý ten boží svět!
Krůpěje rosy se blýskají v trávě,
v údolí burácí bystřiny spád.
Opojná radost stoupá mi k hlavě.
Tož je to pravda přec: ještě jsem mlád.
Milenko moje v daleké zemi,
neviděl jsem tě tolik let,
o tobě neslyšel. Ale teď je mi,
jak bych se k tobě vracel zpět.
Co asi děláš, zda vzpomínáš na mne,
a nebo jiného v srdci máš?
Na naše naděje marné a klamné,
kterak si na ně vzpomínáš?
Zdá se mi, jakobych celou tu dobu,
co jsem tě neviděl, mrtev byl,
jak bych teď na cestu vydal se z hrobu
za tebou v dálce tří set mil.
Hlavu chci položit ve tvoje ruce,
přitisknout na ně horký svůj ret.
Rád bych se za mládím rozletěl prudce,
pít jeho něhu a pít jeho jed.