I mne touha nezkrocená,
touha po neznámých mořích,
po bouřích a vlnobitích,
po cestách do cizích krajů,
k světům jiných zeměpásů,
divá touha hladová
po tajemných dobrodružstvích
hnala z domu otcovského
přes oceán, jako tebe,
Robinsone Krusoe.
Má loď také ztroskotala.
Na výspě pak osamělé,
dalek světa, dalek lidí,
zadumán jsem sedával.
Vždy, když slunce zapadalo
v rudé výhni plamenné.
Všechno mizelo a jenom
pode mnou se chvělo moře
a nade mnou nebesa.
Moře, nebe. Mezi nimi
třáslo se mé lidské srdce,
Robinsone Krusoe.
Daleko vřel zatím život.
Války zuřily a hesla
vznikala a zapadala.
Kolejí se času žena
život vlnil se a šuměl.
Sem však nikdy s křídlem větrů
nezalétla jeho píseň,
o můj břeh se netříštil
rytmus jeho bouřné vlny,
Robinsone Krusoe.
A přec časem přišla chvíle,
kdy zas hrdlo zadrhlo se
vzpomínkou na starou zemi,
na zámořský, dávný domov,
z večera kde lesy voní,
mír kde netušeně dýchne
v duši dechem důvěrným.
A tu toužně zrak jsem vzpínal
k dalekému horizontu,
zda tam někde v nedozírnu
spásy loď se nejeví.
Znáš přece ty teskné chvíle,
znáš přece tu hořkou touhu,
Robinsone Krusoe?