Mé oko často vidívá tě
co dítě zraků veselých
v tom filigránsky dětském šatě,
děvčátko naivní, samý smích.
I sebe vždycky vidím zase:
studentík malý, bojácný,
jenž hloupým touhám oddává se
a blouznivé si spřádá sny,
jenž na rytíře tvého hrával
vždy sobě tenkrát – a tak dál,
a o tvých očích básně psával
a (dnes to povím) miloval.
Ó loučenské ty staré lesy,
zelené tiché aleje!
Když srdce nyní vzpomene si,
co vše jím zase zachvěje!
Tam často za hubičku v doubí
já tobě hřibky sbíral jsem.
To nejkrásnější byly houby,
jež jsem kdy našel v žití svém.