Snad revoluční vichřice již vane,
snad orli z evropských již vylétají bahen.
Zde dosud bezvětří a plachty potrhané
bez hnutí visí se stěžňů a rahen.
Lákají fjordy, moře, dálky svůdné,
sny nejkrásnější do boje jdou pro ně.
Však cesta křivá vede kroky bludné
na Rosmersholm, kde straší bílé koně.
Praha je černá jako zříceniny
a šedá jsou a bezbarvá jsou slova.
Nad šedé dny a černé peleriny
svítí jen rudá hříva Koberova.
V bezedné ticho prázdnoty se kloní
podzimní slunce, oko překrvené.
Zpěv ptačí nezvoní ni zvony nezazvoní
a tvrdé zlatky v kapsách teprve ne.
A k smíchu jsou ti věštby hvězdopravce,
sám na nešťastné narozen-li hvězděs.
Kdes v černé dálce mlýn je na Doubravce
a v modré dálce Dubá je a Bezděz.
Pár rozcuchaných hlav se záhadami moří,
když do hnizd studených jim zimní vítr duje.
A jenom jedna z nich, jež plamenem vždy hoří,
za nocí nejtmavších na slunce pamatuje.