Z Castel San Angelo dnes nezní lkání vězně, Petrská kupole se rýsuje tak něžně jak připravena slavné na Tedeum. Vatikán velebně ční v oblaka
mou pokrokovost nijak neruše. Na mramorovém soklu přelíbezně se Kapitolská směje Venuše. Slavnostně nějak tmí se Koloseum,
a nad troskami Fora Romana vychází velká hvězda nějaká. To všechno proto, že dnes jubileum přemilého pana Herrmanna,
zakladatele Švandy Dudáka. Kdo dobré lidi rád má, bude z míry tím přiveden, když není necita. Ký div tu, že i já se chápu lyry,
kterou jsem dávno hodil do žita? Chopiv se lyry, jak když čert mnou šije, úprkem do nejbližší osterie nočním Římem sám a sám
hasím si to jako pán, na Herrmanna vzpomínám. Řím, antika i jiné nečasovosti se propadají v černé noční tiši,
zatím co já zde pozvedám svou číši v klenuté černé místnosti. Pozvedám číši, v níž jihu alkohol smavý – víno Italie –
se jiskří a svítí. Má-li někdo žíti, Ignát Herrmann ať žije! Na jeho zdraví!
Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum a jenž za mnohé dávné pražské zimy na moje veršované pokusy zlatkami papírovými i stříbrnými
mi zcela neobchodně dával foršusy. Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum, zatím co v moji osterii se slavnostně dívá Koloseum,
kde na poslední galerii v půlnoční šero se jakýsi stín pozvedá. Že by to byl Nero?
Kdepak! Vavřinec Lebeda! Patrně přijel sem z dálných Čech psát o gladiatorských zápasech. Ironicky kašle,
jakoby kašlal na doby zašlé, a jakoby říkal: „Jsi na mne krátký! Jaká pak oslava sedmdesátky?“ A snad má pravdu. Snad je to nesmysl
nebo literárních historiků výmysl. Že Herrmannovi v příslovečném času toku bylo by již sedmdesát roků? Jistě je ta zpráva přehnaná.
Viděl jsem Ignáta Herrmanna loňského roku v lázních Poděbradech. Sešli jsme se tam v lázeňských sadech – byl už podzim a bylo tam truchlivo –
a tak jsme šli na pivo. Vidím v duchu, jak tam s ním večeřím, a jak jsem si myslil, že mně je sedmdesát let a jemu teprve asi čtyřicet pět,
nebo nanejvýš padesát šest – – více ne – na mou čest! Měl se velice mladistvě k životu. Moc té jeho sedmdesátce nevěřím!
Ale pro všechnu jistotu už po třetí zde v noční tiši pozvedám číši, pozvedám číši, v níž na štěstí
třpytí se jihu alkohol smavý, a snažím se přípitek pronésti na Herrmannovo zdraví.
Cookies on Poetry Cove