Též já jsem kdysi býval šťasten, však doba ta je vzdálená. Dva roky jsou již tomu. V čas ten se smála na mne Štěstěna.
Já myslil tehdy, všecky světy a celá zem že patří mi. Jen pro mne kvetly růží květy s vůněmi opojivými.
Jen pro mne tehdy hvězdy plály, (dnes těžko se to vylíčí) jen pro mne písně zaznívaly slavičí.
Ó, žil jsem tenkrát přeblaženě. Přirozeně v lásce k ženě. Jevištěm lásky mojí byla ona zastrčená rakouská garnisona,
kam byl jsem přidělen ke sboru dobrovolnickému, jak známo asi je, ke druhému praporu x-tého pluku infanterie.
Ostatní jednoročáci, co se mnou sloužili císaři, sešli se ze všech možných zemí: Němci a Češi, Poláci,
Vlaši a čtyři Maďaři. (En passant: Mezi těmi byl jeden mládenec, s nímž jsme se málem stříleli
pro jakous čestnou věc. Však poněvadž jsem zbabělý, nemohli jsme se bít.) Pak jeden Srb a jeden žid
a jeden realista.* A zkrátka společnost ta čistá vypadala v pravém smyslu slova jak učiněná archa Noemova.
Vojna celkem ušla. Měli jsme hejtmana Springibuschla. Tento představený byl všeobecně oblíbený.
Vojáci všichni připraveni byli jít k vůli němu do vody v tu chvíli. A vskutku o něm vyprávěli, že jen k vůli němu před měsíci pěti
se jeden vrh do řeky Adiže. Nemohl prý to déle vydržeti. Vojna je vůbec cosi krásného, to musí přiznat každý bez poznámek,
třebas by čet hraběte Tolstého neb to, co píše Fráňa Šrámek. Ó krásná dobo prudkých vzplání, kde tvoje mocné kouzlo je,
kdy každičký z nás bez váhání byl ochoten jít do boje! Kdy odvahou se duše chvěly závratným jaty slávy snem,
kdy v duchu jsme se býti zřeli budoucím Napoleonem. Zde začíná má historie. Tam jsem to krásné děvče měl.
Jmenovala se Stefanie. Já anděla v ní přímo zřel. A nemýlím-li se, tedy vskutku jsem viděl jí jednou zpod živůtku
dvě andělská křídla se bělati. Vzdor chytrosti ženské přeci jich nedovedla schovati. Ale to nepatři k věci,
kterou chci vypravovati. Stále jsem myslil jenom na ni, stále jen na ni myslil jsem. Za noci loupila mi spaní,
ve dne jak ve snách chodil jsem. Ve dne jsem býval šťasten a říkal jí roztoužen: „Du bist wie eine Blume
so rein und hold und schön.“ V noci jsem býval smuten, vzdychala dušička má: „Deficiente Stepha –
deficit omne – nia.“ Já dlouho nosil v srdce skrýši tajemství svoje ukryto, až konečně, jak tuto píši,
jsem děl k ní slovy těmito: „Má krásná slečno, vyslyšte mě, angelo mio, ma très chére! Já přicházím k vám z české země.
Ta leží odtud na sever. Tam citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu tam zlatá oranž nežhne skrytá
a neční haluz vavřínu. Tam obloha se klene smutná nad zemí věčně zamlklou; víno, jež zde tak sladce chutná,
má v Čechách příchuť zatrpklou. Vždy pod mrakem v tom divném kraji, co jinde září slunce jas. Když tady pomeranče zrají,
je v Čechách zima, sníh a mráz. A když tam všechno mrazem dýše, je jinde pěkná pohoda. Když jinde drama Ibsen píše,
u nás je píše Svoboda. Ký tedy div, že při tom klima nepříliš teplém během let proměnila ta tuhá zima
mé srdce v tvrdý chladný led. Však kůra ta se prolomila pod teplým sluncem Italie. A zázrak ten jste způsobila
jenom vy, slečno Stefanie. Učiňte zázrak ještě větší, můj černovlasý anděli! Mám rád vás, (dím to prostou řečí)
též milujte mne, chcete-li. Doufám, se svými studiemi že za dva roky hotov jsem. Vás, nejkrásnější mezi všemi,
si odvezu pak v českou zem, kde citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu kde zlatá oranž nežhne skrytá
a neční haluz vavřínu. Budeme šťastni v dálné Praze, ta leží odtud na sever. Jede se tam po Jižní dráze
Tyrolskem vzhůru přes Brenner.“ Já nevím, co jsem všecko mluvil dále, a můj anděl, děcko neskonalé, jak evangeliu mi věřila.
(Takové řeči přirozeně se musí líbit každé ženě.) Pak rodičům se svěřila. Rodiče na návrh můj věru
nemohli přec odvětit: „Ne“, neb také štěstí pro jich dceru se sotva kdy už naskytne. Já tehdy prvně v žití svém
radostně chápat začal jsem života smysl, krásu světa. Svatba měla být za dvě léta.
Cookies on Poetry Cove