A já zase kráčel cestou známou
bez cíle a všeho účele.
Hleděl jsem, jak ve stromech se lámou
záříjové stíny nesmělé.
Lesy už tak fádně vyhlížely.
Zimy dech mi zadul do tváře.
Lesy jistě všecko zapomněly,
co jsem vyprávěl jim na jaře.
Jméno tvé jsem řek jim tisíckráte,
o své lásce jsem jim vyprávěl.
Smutně chřestí suché listí sváté.
Také já jsem všecko zapomněl.