Kraj ve večerním soumraku se ztrácel
a v mlhy příkrovu.
Já na prázdniny zase jsem se vracel
z nádraží k domovu.
Večerní pára kouřila se z lesů,
ni list se nezatřás.
Jen známá vůně z mechoví a vřesu
mne ovanula zas.
Ze všeho toho dávná nálada mi
ulehla na duši.
Ty lesy i ten kraj je mi tak známý,
to celé ovzduší.
Tou lesní cestou často dřív jsem chodil
v podvečer za jara.
Svou milou jsem tam na procházku vodil
a čet jí Machara.
Mně zamlouval se tenkrát převelice
ten básník lyrický,
však ona řekla: „Mně se líbí více
Jaroslav Vrchlický.“
Já neřekl ni slova oné chvíle
na důkaz souhlasu,
však myslil jsem si: Schází, děvče milé,
ti smysl pro krásu.
S ní známost potom udělal si šťastně
tajemník okresní.
Ten nečetl jí Macharovy básně,
však oženil se s ní.
Proč jen tak brzy na mne zapomněla?
já ptal se v úžasu. –
Teď vím už proč: Opravdu, scházel zcela
jí smysl pro krásu.