Na palubě jsem v dešti stál přivázán k tlustému lanu a v půlnočních tmách jsem naslouchal bouření Oceánu.
Oceán vztekem zsinalý žluč plival v podobě pěny, vlny se zvedaly, klesaly jak ňadra proradné ženy.
Jak štěkal vodní živel ten, mně zdálo se, že kouše. Syčel z něj nenávisti sten k obyvatelům souše.
Já, bázlivý suché země syn pod mraky, jež se chmuří, jsem trnul, co to zní ze hlubin, když bouře na moři zuří.
Slyšel jsem, vodstvo jak burácí souhrn svých požadavků, jako když dělnictvo po práci chce prohlásiti stávku.
Na palubě jsem v bouři stál daleko od pevné země, zatím co Oceán černý řval svůj program divoce ke mně:
„Jest jedna třetina pevniny, to každé malé ví dítě. Však moře jsou dvě třetiny! Jsme tudíž v majoritě!
Dost dlouho již vládly pevniny s lidskými nevzdělanci. Chcem mořská svá práva! Dějiny zvou k revolučnímu tanci.
Jen zeměvědců neznalost živel náš rozdvojila. My, Oceány, voláme: Dost! Jen ve spojení je síla.
Nechť spojí se Oceán Indický a Oceán Atlantický a Oceán Tichý a Arktický a Oceán Antarktický
se všemi zálivy, průplavy a se všemi menšími moři a vodami svými zaplaví zem celou a všecko zboří!“
Tak Oceán svůj třídní hněv v noc křičel, plnou hrůzy, a byl to hluk a byl to řev jak na dělnické schůzi.
Vlny se mocně vzdouvaly a burácely temně. A do kajut se skrývali bázliví synové země.
Snad vskutku se báli – kdož to ví – že Oceán vážně to myslí, že zatopí pevniny, ostrovy, z děr vyleje lidi jak sysly,
že přijde den a pomsty den a bude všecko marné, že svět bude samá voda jen, což bylo by jednotvárné.
Cookies on Poetry Cove