Devět dní, to není prosím málo,
devětkrát již slunce z moře vstalo,
devětkrát již v moře zapadlo.
Zažili jsme pohodu i mračna,
také bouře přepadla nás značná,
pak zas moře jako zrcadlo.
Slyšeli jsme, vichřice jak duje,
viděli, jak moře světélkuje,
ve vlnách jak delfín dovádí.
Lodního též lékaře jsme zřeli,
kterak líbal v jeden večer stmělý
slečnu Higginsovou na zádi.
V boží dlani pluli jsme, neb s námi
plula jeptiška a čtyři mladé dámy
přes Oceán s ní se plavily.
Čtyři mladé Němky modrých očí,
v Texasu jež někde zašantročí
do kláštera svaté Voršily.
Viděli jsme vše, však po čas celý
jediné jsme lodi neviděli
v spoustě vod pod modrou oblohou.
Je kdes ještě pevná země nyní?
Ještě žijí někde lidé jiní,
kteří stojí pevně na nohou?
Po suché se zemi zastesklo mi.
Co je do světa, kde nejsou žádné domy,
žádné louky, žádné stromoví.
Řádný vítr, má-li se mu věřit,
traviny a křoviny má čeřit,
ne jen plachtoví a lanoví.
Co je do světa, kde nejsou žádná města,
do polí kde nestáčí se cesta,
abys moh si sednout na trávu.
Pro nejistý život námořnický
nejsa stvořen, vzdychám nostalgicky:
Kéž bychom již byli v přístavu.