Nikoho nevzal jsem s sebou, když na moře jsem se chystal. Já nevěděl, kde bych moh ztroskotat, a hlavně ne, kde bych přistál.
Ale až k lodi přišlo za mnou to, co jsem nikdy již nechtěl viděti. Ti, o kterých jsem si umínil, že zemrou navždy v mé paměti,
že zemrou s roky uplynulými a s chimérami vyhynulými. Přišli ti, s kterými včera jsem pil, ty, pro něž jsem se kdys roztesknil,
ti, pro něž jsem na chvíli uvěřil lásce, ti, pro něž jsem světem šel v šedivé masce. „Což opravdu chceš nás opustit a bez nás pod cizím nebesklonem žít?
Vezmi nás s sebou. Budeme z jedné mísy jíst a z jedné knihy upomínek číst, kde minulost vylisovaná dřímá,
a jako muži a ženy charakterní budeme ti již napříště věrní. Bude ti samotnému zima pod hvězdami za nocí podzimních.
Vezmi nás s sebou.“ Přišel i ten, jejž jsem měl rád, rád byl bych ho zlíbal posledněkrát, však tehdy to v modě nebylo
cit veřejně ukazovat. „Jen vypluj za moře! Snad – ba vlastně jistě – najdeš tam zlato. Nevím, co bych dal za to,
kdybych mohl jet s tebou.“ A skoro v tutéž dobu přišli též mrtví ze svých hrobů na Zeleném Hrádku a v Osenicích
a v Havrani a Vlastibořicích, a potřásajíce hlavou řeč mluvili vyčítavou: „Tohle ti ke všemu scházelo!
Jen kutálej se v pohromu, jablko spadlé daleko od stromu. Však ty se k nám vrátíš, jednoho dne se k nám vrátíš.
My zatím poplujem s tebou.“ Tím vším jsem byl zmaten, však přemáhaje své pohnutí, řekl jsem všem, než odplul jsem v zámořské kraje,
v dalekou americkou zem: „Nemohu vzíti nikoho s sebou, vždyť hvězda, jež svítí mi na cestu, toť stará má neblahá hvězda,
jež nic jiného nevěstí než osudná bezvětří, neštěstí a nepříjemné bouře, při nichž se bude žaludek zvedati
ne mně, však jistě těm, kdo budou se na to dívati. Buďte zde všichni sbohem a dobře se tu mějte.
Vzhůru, plavci, na palubu spějte, k odplutí se blíží hodina.“
Cookies on Poetry Cove