V měsíčném světle modrají se hory.
U okna sedím, rozteskněn a chorý.
Vzbouřené nervy noční vánek hladí,
odněkud z dálky mluví ke mně mládí.
A já bych věděl rád, zda pravdou je to všecko,
co v pohádkách jsem četl jako děcko.
Zda tam v těch horách, jež se ve tmě kryjí,
bytosti jiné, nežli my jsme, žijí.
U černých jezírek zda při měsíci
zřít možno je rusalky tancující.
Pod staletými kořeny stromů
zdali tam národ přebývá gnomů.
Zda čarodějky tam v skalní sluji
nápoje lásky připravují,
ve skalní sluji, kam na táčky míří
hadi a sovy a netopýři.
Na křižovatkách, kde šero se snáší,
zdali tam v dobách půlnočních straší.
A kde se ponuré srázy mračí,
zda na lup svůj číhá plémě dračí.
A v zbořeném hradě nad skalní strží
zda obři tam princeznu v zajetí drží.
Zda letí tam vzduchem duchů jízda,
vichřice nářek v horách když hvízdá!
A jak sny předu, rozteskněn a chorý,
v měsíčném světle modrají se hory.
Hlas mládí marně mluví ke mně z dáli,
pohádky, které čet jsem, všecky lhaly.
Rusalky umřely. Nikdo z lidí
nikdy a nikde už jich neuvidí.
Zmizeli skřítkové. Život lidský
smutný je tak a prosaický.
Nápoje lásky pozbyly už síly,
všednost a kultura jen lidstvu zbyly.
Pohádky nechce nikdo čísti,
všichni lidé jsou realisti.
Strašidel jízdu nezříš letět vzduchem
a marně hledal bys, co nazvati lze duchem.