Vystříhané z kalendářů,
z katalogů, starých revuí,
reprodukce čtyřiceti
Mánesových obrázků,
špatné, dost však dobré pro mne,
z města k městu na svých cestách
stěhuji se svými svršky.
A když večer americký
elektricky svítí do tmy,
sednu k nim, když jsem již sám.
Jak zašumíš nade mnou znenadání,
ty košatý strome! Každý tvůj list
je jako milostné zašeptání
červnových růží a slavičích hnizd.
Jak jiskří se hvězdy a vítr duje,
co vše tvůj šumot vypravuje!
O českých stráních a vodách a nivách,
o známých krajinných perspektivách,
kde úroda polí se zlatově leskne
a v lesích kde dumají studánky teskné.
A o snech děcka, jež v matčině klínu
usnulo ve tvém poledním stínu.
O slovech milenců, v pozdní co době
pod tebou sbohem dávají sobě.
O hlasu houslí, jež z večera kvílí
pod malým oknem, jímž měsíček bílý
hledí na růžové selské děvče,
které se blaženě usmívá v snách
v růžových selských peřinách.
O postavách reků ze starých bájí,
kteří, když půlnoc je, povstávají
z pohanských mohyl, a temnem zvoní
ryk dávných bitev a ržání koní.
O idylkách starých šlechtických sídel,
o rozpětí světlých labutích křídel,
o touhách, radostech, o snech a žalech
a utlučených ideálech.
Šum jen dále nocí temnou,
košatá a krásná lípo,
nejkrásnější ze všech stromů,
pod níž vždycky usednouti
může člověk v Americe,
když se zachce mu jít domů!