Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku
jdou páry vířící jak vlna za vlnou.
Smích děvčat veselý a setkání se zraků,
a slova zmatená krev bouří smyslnou.
V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta,
v divokém tempu šílený jde chvat.
A nade vším lamp záře hoří žlutá.
A já neumím tancovat!
Jakoby najednou v postavy udýchané
smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. –
A venku nádhera srpnové noci plane,
a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých,
a lípy šelestí... A hudby resonance
sem ke mně až je slyšet zaznívat
ze sálu světlého, a rythmický šum tance.
A já neumím tancovat!
A pozdě k ránu, až se nad vesnicí
stříbrné jitro začne probouzet,
hoch půjde mladý se svou tanečnicí
a šeptat bude jí i líbat její ret.
Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne
– až mlha vstane z polí, ze zahrad –
v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.
A já neumím milovat!