Já často v době odpolední dumám o smyslu života, jenž jednotvárný je a všední, nesmysl, sen a nicota.
V takové chvíli zřím to jasně. A nepíši-li zrovna básně, sem tam se po pohovce válím, myslím na světa mizerii,
na bezbarvé dny, které žiji, a minulé si časy chválím. Se smíšenými pocity si vzpomínám na doby ty,
kdy žil jsem ještě na vojně bezstarostně a pokojně. A ve vzpomínkách zas a zas mně zdává se, že jako v snách
hejtmana svého slyším hlas: „Natuerlich! Freiwilliger Mach!“ To hodný pán byl. Při cvičení on našel ve mně zalíbení.
V každičkém téměř okamžiku měl jméno moje na jazyku. Mne sekýroval, a ne málo! A kdykoliv se něco stalo,
co bylo proti reglamá, kdo moh’ být vinen nežli já? Když někdo salvu pokazil a na střelnici místo v cíl
do oken střelil pánubohu (já ne, to odpřísáhnout mohu), když někdo na execíráku vykročil – místo levou – pravou,
nebo dokonce při haptáku ramenem pohnul nebo hlavou, hned hejtman plil a šklebil líc, a kníry sobě povytáh’
a začal řváti z plných plic: „Natuerlich! Freiwilliger Mach!“ Já brzy jsem měl toho dost a simuloval churavost.
Smutně, jak měl bych úbytě, jsem kráčel k „marodvisitě.“ Raubitschek, lékař plukovní, konstatoval hned akutní
a nebezpečný zápal plic. Mně ovšem nescházelo nic. Však v garnisonní nemocnici jsem ležel s utrápenou lící,
vstříc hledě teskně době příští, kdy zase budu uzdraven a musím z nemocnice ven. Bylo to velmi dojemné.
Setnina zatím na cvičišti lítala sem tam beze mne. Hejtman s ní jezdil jako vzteklý, a jak mi potom druzí řekli,
co chvíli začal řvát, až strach: „Natuerlich! Freiwilliger Mach!“ Teď už jsem dávno v civilu, však velikého rozdílu
v tom novém nenalézám stavu. Jak na vojně dál ztrácím hlavu a cokoli ať podnikám, já nikdy nevím, kudy kam.
A častokráte v krušné době já vzdychám: běda! – vzdychám: ach! – a žádné rady nevím sobě. Natuerlich! Freiwilliger Mach!
Cookies on Poetry Cove