Kdo rakouský jsi poddaný, císaři pánu oddaný, chystej se k cestě! Hola! František Josef volá.
Jsou dnové v říši neklidní. František Josef ve Vídni dal rozeslati listy na všechny reservisty.
Mládež povinná vojnou má z toho radost hojnou. Však marně čekají na ni rakouští vojenští páni.
Vojenští páni v říši do Ameriky píší, chtí české mládence zvábit: „Pojďte se k nám dát zabít!
Kufříky připravujte, ke plukům narukujte, životy pojďte klásti na oltář širší vlasti!
Přijeďte rychle z dálky do loupežnické války. Pokořit chceme Srby.. Moc už nás záda svrbí.
Vstříc jdeme velkým změnám. Německo pomůže nám. Přijeďte v naši stranu stříleti do Slovanů.“
Tak píší páni z Vídně a reservista klidně čte si to v Americe. Baví se převelice.
Svůj kufřík nepakuje, ke pluku nerukuje. Neví, proč v květu žití má se dát zastřeliti.
Čte výzvu k vojně z dáli, dí: „Zdrávi vzkazovali!“ A potom s myslí hrdou jde vypít jednu tvrdou.
Ta jde mu k duhu posud, však širší vlasti osud i celé monarchie mu zcela lhostejný je.
Rakouská celá říše k úpadku spěje tiše, ke zmatkům převelikým, nelitována nikým.
Nikdo ji nelituje, nikdo ji nemiluje. Lidé, jež volá k zbrani, dělají vtipy na ni.
V srdcích všech za to žije ku Srbsku sympatie. Každý dí: „Každopádně řežte do toho řádně.“
Po pomstě touha kvete za křivdy tisícleté. Hoj, vy vídenští páni, přišel den súčtování.
Za křivdy persekuce k pomstě se zvedly ruce. Slovanstva obr vstává a na pochod se dává.
Svět zase po dlouhých rocích se zachvěl při jeho krocích. Staré se říše boří. – A Evropa už hoří...
Cookies on Poetry Cove