„Běh času roven řeky toku. Než obrátíš se, deset roků je pryč a mimo nadání zas máš tu lidu sčítání.
Jeť nutno v evidenci vést, kolik nás v světě vlastně jest.“ Tak svatý Josef vzdychl sobě, když sedl u večerní době
si k novinám a v těchto čet’, že má být spočten celý svět. Augustus císař nařízení takové vydal. Bez prodlení
se každý za tím účelem má odebrati v rodnou zem a v obec, kde se narodil. Josef hned nakvašený byl.
„Už po krk toho mám já taky, co vymýšlejí na chudáky si tihle velcí páni v Římě. Jsem dobrák, to však dopálí mě,
nastoupit tuhle cestu velkou zrovna teď, když mám před veselkou.“ (Byl tesař, poctivý a chudý. Poctivým zle se vede všudy,
v Americe i v Nazaretě. Tak už to chodí na tom světě.) Tak lál a bručel na úřady a na výnosy slavné vlády.
Však východ z toho nebyl jiný. Zanechal svojí tesařiny, sebral své všecky úspory a přes doly a přes hory
šel do Betléma. Na cestu vzal Marii, svou nevěstu. Nad Marii svět vezdejší neviděl dívky krásnější.
Nadzemský téměř půvab z dětských jí lící zářil v rajské kráse. Postavou z dívek nazaretských jí žádná nevyrovnala se.
Vlas tmavý byl. A do očí stín padal hustých obočí. Nic zvláštního to proto není, že Josef v ní měl zalíbení.
Noc byla studená a němá, když dorazili do Betléma. Sníh drobný vzduchem poletoval a za mraky se měsíc schoval.
Čas pochmurný a nemilý. Tu a tam ještě svítili. Je věru těžko pocestnému za noci nocleh hledati.
Jsou srdce chladná k stesku tvému, pomoci nikdo nedá ti. Na mnohé dvéře zaklepali, však všude se jim tvrdě smáli.
Konečně, zapuzeni všudy, znavené složili své údy ve starém chlévě opuštěném. Byl chatrný a vystlán senem.
A u dřevěných jesliček stál podle vola oslíček. Trampotám nikdy konec není a tak i zde na dovršení
všech útrap, jichž už bylo dost, radostná přišla událost. Znavena k smrti, rozechvělá, v sychravé noci uslyšela
zalkání první svého děcka nejkrasší dívka nazaretská. Josef se divil, a ne málo, jak se to vlastně všecko stalo.
Však, ač měl malou radost z toho, nelámal si s tím hlavu mnoho. Pastýři, kteří blízko tady se svými nocovali stády,
poctili návštěvou je svojí, jak v písmě svatém psáno stojí – Korunované hlavy všady se do všeho též pletou rády,
i do čeho jim pranic není. A tak i v tomto okamžení. Tři králové sem od východu ze vznešeného přišli rodu.
Neví se však, kde vedli vládu. Jeden z nich byl prý černý vzadu. Dítěti dary podávali a důležitě kolem stáli.
A u dřevěných jesliček stál vůl a vedle oslíček.
Cookies on Poetry Cove