Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji
kdys uzřel v šeru italského chrámu,
tak já dnes spatřil svého srdce dámu
a celý již se chvěji v nepokoji.
Jak Petrarka ve krásných veršů roji
ji opěval, vtělenou krásu samu,
jež v celý život hvězdou svítila mu,
tak i mé srdce, jež se vyznat bojí
své lásky plamen horoucí a velký,
jen v básních dává průchod citům svým.
Ba, píšu básně. Žel však žádné znělky
jak Petrarka. Neb přenesnadně kuje
se znělka. Těžko vhodný nalézt rým,
jak tento podařený sonet ukazuje.