Hudba

Nechápu přísnou krásu renesanční, má duše není deska resonanční, jež chvěje se při skladbě klasické. K pojetí správnému vždy schází mi kus notný.

Zvlášť v hudbě naprosto jsem negramotný a měřítko mé není kritické. Však hudbu rád mám. Jejím vlnobitím rád dám se nésti. Cit mám, tudíž cítím,

když kol mne tryská tonů ohňostroj. Je rozkoš to a zároveň je bol to, když housle lkají forte ma non molto neb nokturno když kvílí na hoboj.

Rád světlo hudby mám a rád mám její stíny, mne dojme crescendo, mne dojme Paganini, střemhlav se vrhám v příval orchestru. Když zazní vzlykot zádumčivých sonat

jak děcka hlas, jež náchylné je stonat, své vzpomínky v ten souzvuk rozestru. Když serenádu zaslechnu, zřím stoupat z těch zvuků vůni prvních jarních poupat,

andante lásky, sladkou bizarnost. Roh lesní volá, křísí žal i radost, na rozloučenou usmívá se mladost a večer šumí: Marnost nad marnost.

V cval dá se krev, jež sládla v měkké něze, když nesmrtelnost zahřmí v Marseillaise zapalující blesky v povětří. Ta píseň prapor jest, jenž nad proud času vlaje

nad brány vítězné i přes dobyté kraje, i když je v celém světě bezvětří. A slzet nemohu, ač též jsem pláče schopen, když pochod jásá smuteční, v němž Chopin

slib velkolepý slavně pronáší, že věčně žijem přes prostor i dobu a k štěstí že nás vede stínem hrobu ukolébavka smrti nejkrasší.

Rád hudbu mám, ač slyším nekriticky a v podstatě duch nejsem estetický a zřídka jen vím, kde je správný směr. Rád život mám, klid jeho, nepokoje,

vzrůstání, zmar i náhody a boje, však nejvíc mlčenlivou hudbu sfér.