Denně zírám dumavým svým cvikrem
k rozvalinám hradu frýdštejnského,
na skalním jenž srázu velmi příkrém
strmí z temna lesa borového.
Tichý hrobe dávné minulosti...
Tak zněl verš ten. V těchto zříceninách
na zdi jsem ho četl za mladosti
před třiceti lety o prázdninách.
Nevzpomenu, jak to bylo dále,
už mi službu vypovídá pamět.
Byl jsem malý chlapec, mocně ale
jal mne slok těch romantický námět.
Hrad tu je, však báseň už tu není,
déšť ji spláchl v dějin propadliště.
Ještěrka tu posud po kamení
tryskem pádí. V toto zbořeniště
Karolina Světlá položila
příběh o Anežce Krejčíkovic,
jež se v noci, vichřice když vyla,
s milým tady sešla u borovic.
Zde se oba octli v černé pasti,
kterou smrt jim z pýchy, z lásky spletla.
Východ jeden zbyl: skok do propasti,
jak to líčí nesmrtelná Světlá.
U potoka pak je zahrabali
tam, kde dřevěná se klene lávka,
zrovna tam, kde já teď, přišed z dáli,
pivo piji, se mnou malíř Hlávka.
Slunko se nám tříští do skleniček
posledními blesky světla svého.
V tuto chvíli snad již houká sýček
v rozvalinách hradu frýdštejnského.
Věži kulaté, jež stíny mrtvých hostí,
středověk se při tom dívá z oka.
Tichý hrobe dávné minulosti...
Jak však zněla dále ona sloka?