HNÍZDO SOKOLÍ.

V klínu hor, kde černé bory šumí po skalinách zpěv svůj dumavý, v zemi, kde vše k srdci mluvit umí, kámen dějiny kde vypráví,

ozvěna kde staré slávy dřímá, zakleta v klid tichých údolí, od Šumavy k horám Orlickým až leží staré hnízdo sokolí.

Přitisknuto k tesům horských štítů, v hromu třesk a v nočních vichrů let hnízdo sokolí jak přední hlídka ční tu nad propastí v cizí, chladný svět.

Odolalo bouřím po staletí, vždy v něm sídlil nezdolaný vzdor, po staletí hnízda toho děti v svět se rozlétaly z českých hor.

Kolikrát nám hnízdo zapálili, kolikrát je smetli do prachu, kolik sokolů nám zardousili v posměch, k potupě i k postrachu!

Na Moravské Pole zavlekli je, kde se Habsburk prvně pousmál. Sokolí však hnízdo stále žije, sokolí rod plemení se dál.

Sokola jsme zřeli vylétati, k Bodamskému jezeru až vzlét’. V Kostnici ho umučili kati, by se nikdy nemoh’ vrátit zpět.

Z plamenů však vzlét’ jak fénix zlatý... Zas ho poznal jeho věrný lid. Roj se vznesl z hnízda, pomstou vzňatý, zkřiknuv: „Zabít, bít a neživit!“

Středověké nebe zatmělo se mračnem sokolích těch perutí. Ustrašené lidstvo zachvělo se v bázni, bez dechu a bez hnutí.

Jak to v skalách naříká a hvízdá! Slávy epopeje umírá... Sokol jiný, z českého též hnízda, v světa labyrint se ubírá.

Zákon bratrství a pravdy plamen na perutích nesl v světa kraj, v Naardenu až, opuštěn a znaven, v klidu smrti našel srdce ráj.

Sokolí pak hnízdo osiřelo, zdálo se, že zcela vymřelo. Pod skalami dole neveselo, smutek lidem padal na čelo.

Zas však sokol z hnízda vylét’ náhle, „Nepopustíme!“ zněl jeho hlas. České luhy, tesklivé a zprahlé, po letech se zelenaly zas.

Jakou v Čechách vykouzlil nám změnu, neohroženě a vesele! Až pak Němci k Alpám u Brixenu přikovali hruď tu z ocele.

Sokolí však hnízdo žije, žije, sokolí z něj stále vzlétá roj. Nenávidí klec a křídly bije na poplach: V boj, v starý český boj!

Bouř ať hřmí a vichry nocí letí, na svět celý padá strach a děs. Všichni z hnízda, české země děti! Naše bitva bojuje se dnes!

Dva nás vedou sokolové diví, mladý však jich duch a jejich spár. Z našeho jsou hnízda, z české nivy, český plane z jejich zraku žár.

K nejkrasšímu leťme s nimi cíli, v boj, kde o volnost se zápolí, by nám zase Němci nezměnili v klec to staré hnízdo sokolí!