Minula zima a zas Vesna do alpských přišla údolí, hory se probouzely ze sna, sníh kryl už pouze vrcholy.
Rok školní ke konci se chýlil a přišel blahý zkoušek čas, a student, jenž si nepopílil, teď v obavách se trapných třás.
Tu jednoho dne znenadání Schick Ludvík, který jiný byt měl zatím již u jiné paní, přišel mne náhle navštívit.
(U paní Huberhauerové již bydlil podnájemník jiný, pan Straširybka z Kdýně Nové, též krajan z české domoviny.)
Schick used na mé kanape tu, s tajemným svitem ve zraku za cigaretou cigaretu si kroutil z mého tabáku.
Řekl jsem, aby neotálel říci mi, co ho ke mně vede. Chvíli se ještě sem tam válel, pak řekl, maje líce bledé:
„Pamatuješ se na Hermínu?“ – Zajisté. – „Nuže, dívka ta minulý týden, milý synu, povila zdravá dvojčata.
Sám v zásluhu si nechci klásti tu věc, neb nejsem darmochleb. Blah je, kdo pěstoval své vlasti jen jednu růži, jeden štěp.
By spor snad nebyl o rodiče, já v případě tom vím si rady, a co se alimentů týče, můžem je platit dohromady.
Myslím, že to tak správné jest. Za stejnou vinu stejný trest.“ Resignovaně vzdych jsem jen a byl jsem se vším srozuměn.
Všeliký odpor byl tu marný, s Schickem jsme zašli do vinárny a postavy dvě ztrápené pili jsme víno červené.
Seděli jsme jak zařezaní, čas na hodinách míjel líně, v tom do dveří vlít znenadání pan Straširybka z Nové Kdýně.
„Přátelé, vy zde při víně“, tak volal udýchaný všecek, „a zatím slečně Hermíně umřelo jedno z těch dvou děcek!“
Dojati velmi slovy těmi, my zůstali jsme chvíli němi. Dobrý můj přítel Ludvík Schick mlčel jen krátký okamžik,
pak z kapsy šátek vytáh hbitě a začal vzlykat křečovitě: „Ach, to bylo to moje dítě!“ Já, mladík pranic netušící,
jsem zřel naň s udivenou lící a nevěděl jsem, co mám říci. Schick celý rok pak nosil smutek. Já zatím z Tyrolska jsem utek.
Cookies on Poetry Cove