Minula zima. A zas Vesna do alpských přišla údolí. Hory se probouzely ze sna, sníh kryl už pouze vrcholy.
Rok školní ke konci se chýlil a přišel blahý zkoušek čas, a student, jenž si nepopílil, teď v obavách se trapných třás’.
Tu jednoho dne z nenadání Schick Ludvík, který jiný byt měl zatím už u jiné paní, přišel mne náhle navštívit.
(U paní Huberhauerové již bydlil podnájemník jiný, pan Straširybka z Kdýně Nové, též krajan z české domoviny.)
Schick used’ na mé kanape tu s tajemným svitem ve zraku, za cigaretou cigaretu si kroutil z mého tabáku.
Řekl jsem, aby neotálel říci mi, co ho ke mně vede. Chvíli se ještě sem tam válel, pak řekl, maje tváře bledé:
„Pamatuješ se na Hermínu?“ – Zajisté. – „Nuže, dívka ta minulý týden, milý synu, povila zdravá dvojčata.
Sám v zásluhu si nechci klásti ten čin, neb nejsem darmochleb. Blah je, kdo pěstoval své vlasti jen jednu růži, jeden štěp.
By spor snad nebyl o rodiče, já v případě tom vím si rady, a co se alimentů týče, můžem je platit dohromady.
Myslím, že to tak správné jest. Za stejnou vinu stejný trest.“ – – Resignovaně vzdych’ jsem jen a byl jsem se vším srozuměn.
Všeliký odpor byl tu marný. S Schickem jsme zašli do vinárny, a postavy dvě ztrápené pili jsme víno červené.
Seděli jsme jak zařezaní. Čas na hodinách míjel líně. V tom do dveří vlít’ z nenadání pan Straširybka z Nové Kdýně.
„Přátelé, vy zde při víně?“ tak volal udýchaný všecek, „A zatím slečně Hermíně umřelo jedno z těch dvou děcek!“
Dojati velmi slovy těmi, my zůstali jsme chvíli němi. Dobrý můj přítel, Ludvík Schick, mlčel jen krátký okamžik.
Pak z kapsy šátek vytáh’ hbitě a začal vzlykat křečovitě: „Ach, to bylo to moje dítě!“ Já, mladík pranic netušící,
jsem zřel naň s udivenou lící a nedovedl pranic říci. Schick celý rok pak nosil smutek. Já zatím z Tyrolska jsem utek.
Cookies on Poetry Cove