Byl jsem zas jednou v divadle,
bůh ví po kolikáté,
na číslovaném sedadle
na levo v řadě páté.
Možná, že právě hraný kus
byl podle mého vkusu.
Zábavnou v zdejším stánku Mus
je většina všech kusů.
Na jevišti se mluvilo,
na jevišti se hrálo.
Obecenstvo se bavilo.
Já z toho měl však málo.
Nevěděl jsem, kam s nohama.
Sedadlo bylo tak těsné.
Dlouhé mé nohy, toť kletba má!
Dlouhé mé nohy, toť děsné!
A tak mi náhle napadlo
(člověk teď teprv to vidí),
že bylo tohle divadlo
stavěno pro malé lidi.
Kus hraný byl snad z nejlepších,
a jistě obstojný byl.
Nebýti dlouhých nohou mých,
snad by se mi byl líbil.
Trpělivě jsem poslouchal.
To strašná námaha je!
Na jevišti se mluví dál.
Na jevišti se hraje.
Teď konec je. Členstvo se děkuje,
pochvalu publika klidí.
– Tohleto divadlo vskutku je
stavěno pro malé lidi.