Daleko odtud, tisíce mil,
kdes leží česká země.
Jak často za večerních chvil
z té dálky mluví ke mně.
Mluví smutkem svých starých hor
i steskem svojích plání,
a tichem měst, v nichž zkrušen vzdor,
i vsí, k nimž noc se sklání.
Mluví svou slávou minulou,
jež šla kdys přes ty kraje,
i přítomnou svou porobou,
v níž příští osud zraje.
Daleko odtud, tisíce mil,
myšlenky letí. A maně
hlava se sklání vzrušená
v bezmocné, slabé dlaně.
A všechno mrzí a bolí hned
a rozteskňuje dálka.
Tam vzniká z krve nový svět
a zuří veliká válka.
Tam padají těl tisíce
a rodí se nové duše.
A zde... svou cestou dál jde vše
krotce a tiše a hluše.
V idylle, jíž nic neschází,
sní česká Amerika,
a v masce Husa přichází
kněz nevěry a říká:
„Daleko odtud, tisíce mil,
kdes leží česká země.
Co je nám ale do toho?
Přátelé, uvěřte mně!
Jest pravda, na náš národ že
padly teď dnové žalní.
Však zbaví-li se Rakouska,
pak bude klerikální.
Jak já zde vidím do toho,
lze těmito říc slovy:
Jen pod Habsburky může být
náš národ pokrokový.
Nechtějte, Češi, svobodu,
to není pokrokové,
třebaže za ni bili se
kdys vaši pradědové.
Střezte se, prosím, nejvíce
masarykovských léček!
A věřte jen, že z opice
povstal váš pradědeček.“