Na osamělé větvi této
květ z jara vůní nedýchá,
a nikdy z ní, když přijde léto,
zpěv ptačí nezní do ticha.
Bez mízy, listů, bez účele
k obloze chladné, zachmuřelé
ční větev, která usýchá.
Šum větrů, který z dálky duje
přes moře, pláně, pohoří,
o krásách světa vypravuje
a o životě hovoří.
Však schnoucí větev osamělá
se nepohne. Je zlhostejnělá.
V ní zájem zhas’ a nevzhoří.
Pták zpěvavý, když na ni sedne,
tu ovane ho chlad a mráz.
Znavené křídlo rychle zvedne
a spěšně letí dále zas.
Jak žalobný zpěv elegický
či jako výsměv pamfletický
zní ustrašený jeho hlas.
Té větve truchlé živoření
je hořký paskvil na život.
V ní vznětu, ruchu, síly není
a zatrpklý jest její plod.
Housenky, mšice, parasiti
se pouze na ní šťastni cítí
a ssají z ní jak o závod.
A jednou vichr přižene se
a smrti píseň zahude.
Bouř poslední se nad ní snese.
Staň se tvá vůle, osude!
A větev zvadne, zhyne, spadne
ku zemi cizí, zemi chladné,
však v pádu šumět nebude.
Tak lhostejně, jak žila kdysi,
pražádné touhy necítíc,
setlí a se zemí se smísí
a nezbude z ní zcela nic.
A bezohledná historie
do desek svých pak o ní vryje:
Byla kdys větev – a nic víc.