Anarchisti

Když mladík z gymnasia do života vstoupí, není moc moudrý, spíše bych řek’ hloupý. Co na střední se škole naučí, nemůže potřebovat nikdy v žití.

Však může mezi pražské anarchisty jíti. Ti ho přijmou s otevřenou náručí. Také já svého času odhodlaně dal jsem se k této zajímavé straně.

Tu ovšem doba práce nastala mi: musil jsem prodělat nesčíslné flámy a vyslechnout přednášek a řečí mnoho. Hlava a břich mne dosud bolí z toho.

Chodil jsem na četné tajné schůze, kde řádila anarchie v plné hrůze, kde vlasatí ševci a studující seděli, těžkou chmuru v líci,

a mluvili o velké budoucnosti při štamprli či při sklenici, o stávající shnilé společnosti, jež ssaje naše mozoly,

a o zločinné svévoli spuchřelé buržoácké kasty. A jiné podobné žvasty. Byli jsme svobody nejpřednější stráž

a čekali jsme po hospodách, až nastane velký převrat sociální. Hlavní věc byla stávka generální. To znamená: zastavení veškeré práce.

V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce. Odvahu a sílu pro budoucí činy dodávaly nám hlavně lihoviny. Co vypilo se v oné době,

už nemohu si pamatovat, však mnohý šenkýř na Žižkově by mohl o tom vypravovat. Leč zbytečně mu na to vzpomínati –

kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí. Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova nás jistě věrně v upomínce chová. Vždyť často anarchie vřava děsná

je v noční době burcovala ze sna. Neboť kamarádi na přední stráži, jakmile byli jednou v ráži, tropili v ulicích kraval veliký:

pískali, škádlili strážníky, tloukli do rouleaux a mnohou jinou psinu. To je tak zvaná propaganda činu. Takovým způsobem, abych mluvil krátce,

všechny potřebné anarchistické práce jsem v nedlouhé si době osvojil. A plným srdcem nadšený jsem byl pro bratrství a volné individuum,

pro kontušovku, višňovku a rum. Však anarchismu zanechal jsem brzy. Která pak legrace za čas neomrzí? Celé to hnutí nehodí se pro mne.

Mám požadavky celkem skromné a žiju v poklidu a lhostejnosti v spuchřelé měšťácké společnosti, jež ssaje moje mozoly.

Mne to však příliš nebolí. Snad skupina bývalých kamarádů v mém jednání bude vidět zradu a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí.

Snad je už podepsán můj ortel smrti. Strach mívám občas věru, že jednou v nočním šeru vystoupí na mne z příhodného místa

některý pražský anarchista ve tmavém plášti s rozcuchaným vlasem, a řekne tichým, příšerným však hlasem: „Padouchu zrádný! Ani krok zpátky!

– Půjč mi dvě zlatky.“ Bohudíky! Přijde-li ten atentát, nemůže se mi nic zlého stát, neboť kapsa má je pořád čistá.

V tomto ohledu jsem posud anarchista.